Jak se píše v knihách – psal se konec roku 2021. Firma rostla devět let v kuse a moje ego bylo v oblacích. Když mě pozvali, abych přednášel na akci Fuck Up Night, pozvání jsem přijal se slovy, že teda přijdu, ale nemám pocit, že bych v životě někdy něco zásadního pokazil, a že od doby, co jsem dodělal školu a dostal svobodu v tom, co a jak dělám, zažívám konzistentní úspěch.
V té době jsme měli už asi čtyři roky kamennou prodejnu na adrese Karolíny Světlé 9 – takovej malej kamrlík v zapadlé uličce, vzdušnou čarou asi sto metrů od Národního divadla. Byl to náš první kamenný obchod a mám na něj spoustu krásnejch vzpomínek. Otevřel jsem ho někdy v roce 2017, těsně po tom, co jsem vyhrál 200 000 v soutěži na rozvoj projektů pivovaru Excelent.
Byly to krásný časy. Často jsem v tom krámě večer sedával, pracoval dlouho do noci a poslouchal oblíbenou hudbu s otevřenejma dveřma. V každém našem obchodě večer svítilo červené světlo – byl to takovej náš signature, kterej odkazoval na erotickou atmosféru Red Light Districtu v Amsterdamu.
Jednou večer, takhle po zavíračce, vešla dovnitř sympatická černoška a začala se ptát, co to je za krám. Tak jsem se rozvyprávěl a ona nadšeně pozorovala okolí. Pak se zadívala na žlutou bundu, která visela vzadu. „Můžu si ji zkusit?“ zeptala se. Já se začal trošku kroutit – ta bunda byla totiž moje vlastní. Podal jsem jí bundu, ona si ji zkusila a pak se zeptala, jestli jí tu bundu prodám. A já jsem jí tu bundu prodal.
Prodal jsem bundu své vlastní značky, ve svém krámě na Praze 1, černošce z New Yorku. Chápete? Já. Ten malej kluk z Ostravy, co třikrát maturoval.
Tenhle fajn autentickej krámek jsme po pár letech rekonstruovali a pak přišel covid. Těsně po rekonstrukci jsme ho na dva roky zavřeli. Během covidu se nám na e-shopu podařilo celkem vyrůst a já chtěl otevřít krám v Brně. Pořád jsem tam něco hledal, ale nechtělo se mi platit 60–70 tisíc za krám v centru Brna, když jsem měl krám v centru Prahy za 20 tisíc.
Jedno odpoledne jsem si jen tak pro přehled proklikal i inzeráty v Praze – a co čert nechtěl, našel jsem krásnej krám přímo na turistické tepně. Ležel na ulici Karlova – to je spojka Karlova mostu a Orloje. Ulice, po které projde 99 % turistů, bez ohledu na to, jestli jsou v Praze den, nebo tejden.
Zavolal jsem na inzerát a šel se tam podívat. Jasně, byl trošku dražší, ale já jsem přece střelec a všechno se mi v životě daří, že jo? No a tak jsem ho vzal.
Byl asi 500 m od našeho původního obchodu, asi dvakrát tak velkej, ale dvacetkrát tak drahej. A ne, nedělám si prdel – měsíční nájem byl téměř 400 tisíc Kč. Většina mých kámošů si klepala na čelo a říkala mi, že jsem úplnej magor a ať to nedělám. Já jsem se smál a užíval si pocit, že jsem prostě střelec a mám koule na to, na co oni nikdy mít nebudou.
Co jsem od toho čekal? Expanzi do zahraničí. Značka v tu dobu asi deset let intenzivně rostla a v Česku ji spousta lidí považovala za lovebrand. Měli jsme články ve Forbesu i CzechCrunchi, přednášel jsem na vysokých školách, často nás zmiňovali na poradách v marketingových agenturách a říkali svým zaměstnancům: „Hele, takhle nějak se ten marketing má dělat.“
Říkal jsem si, že když postavím krám lidem přímo před oči, tak to prostě bude fungovat. Na té ulici prochází snad deset tisíc lidí denně a já potřebuju cca 40 tisíc tržeb, abych byl aspoň na nule. Starej krám dělal asi deset tisíc denně a to byl v zapadlé ulici. „To musí fungovat,“ říkal jsem si.
Zašel jsem do banky a zeptal se, kolik mi na to půjčí. Těsně předtím jsem si totiž koupil byt a většinu peněz jsem z firmy vybral. V bance mi po troše smlouvání půjčili čtyři miliony a já jsem to vzal.
Obchod byl sice zvenku krásnej, ale uvnitř to byla stará rozpadlá ruina, která potřebovala kompletní rekonstrukci.
Na tu jsem měl přesně dva měsíce – a pak už mi začali účtovat nájem. A když říkám dva měsíce, tak tím nemyslím jen stavební práci, ale taky shánění architekta, kompletaci návrhu, stavební firmu a pak teprve samotnou realizaci. Nereálnej úkol. Stihli jsme to asi za dva a půl měsíce a v půlce března 2022 otevřeli.
První den byl fiasko. Seděl jsem na gauči a koukal přes okno na somráka, kterej klečel před krámem v typické póze s kšiltovkou v ruce. Já jsem platil nájem 400 tisíc měsíčně, ale ten borec vydělával víc – do krámu totiž nikdo nechodil.
Naštěstí to trvalo jen krátce a od dubna, kdy jsme zahájili ostrej provoz a protáhli info o otevření obchodu našimi marketingovými kanály, začalo všechno fungovat. Už v dubnu jsme dosáhli tržeb okolo 1,3 milionu a obchod se hned první měsíc dostal do lehkého zisku.
Takhle nějak se to pohybovalo celé léto. Pak ale přišel první kvartál následujícího roku – a světe div se, v úterý v lednu v Praze moc turistů opravdu není. Obchod začal prodělávat asi 400 tisíc měsíčně. Stejně tak i v únoru a březnu.
Pro značku to začala být šílená finanční zátěž. Zároveň se začalo ukazovat, že jsme měli skryté problémy v nastavení firmy – v době, kdy se nám dařilo, jsem krom nového krámu taky nabíral velké množství lidí. Ukázalo se ale, že s vedením lidí nemám zkušenosti. Ve firmě nás bylo 26, měli jsme tržby okolo 3,5 milionu měsíčně, ale provozně jsme byli 800 tisíc v mínusu – ve firmě byl chaos a chyběl nám systém.
Moji energii vysával kamenný obchod a chod e-shopu na to doplácel. Značka začala kolabovat a nám nezbylo nic jiného než přejít ke krizovému plánu. Během pár týdnů jsme propustili víc než dvacet lidí z týmu, zavřeli kamennou prodejnu a po desetiletém růstu začali čelit velmi intenzivní a zdlouhavé firemní krizi.
Lessons learned
- 10 let úspěchu neznamená, že se vám bude dařit pořád
- skokový růst fixních nákladů je nebezpečný
- přimět kolemjdoucí, ať nakoupí u vás v obchodě, když vaši značku neznají, je velmi náročné
- snažte se najít prodejnu, která nepotřebuje kompletní rekonstrukci
Čísla
- měsíční nájem přibližně 400 tis. Kč
- rekonstrukce za 2,5 mil. Kč
- očekávané měsíční tržby 2 mil. Kč
- nejvyšší dosažené tržby 1,371 mil. Kč (první měsíc po otevření)
- průměrné měsíční tržby 1,001 mil. Kč
- nejnižší dosažené tržby 588 tis. Kč (únor)
- počet měsíců v provozu: 15
